Příběhy

Příběh Martiny

Martina, 59 let

„Sedím na pískovišti a pozoruju svou tříletou vnučku. Vidím, jak je podobná své mámě – mojí dceři. Ta byla taky taková roztomilá šikovná holčička. Mají stejné oči, vlásky, pohyby. Pak se dcera v pubertě začala měnit, přestaly jsme si rozumět, neposlouchala, měla problémy ve škole, ze které ji pak vyhodili. Nevěděla jsem si rady, lezla mi už na nervy, až mi jednou řekli sousedi, že bere drogy. Byla jsem v šoku, křičely jsme na sebe, pak jsem ji vyhodila z domu.
Občas se objevila, najedla se, něco vzala a zase zmizela. Jednou přišla a viděla jsem, že čeká dítě. Vypadala strašně, vůbec jsem nebyla schopna nic říct, jenom jsem mlčela a koukala na ni. Takhle jsem si to nepředstavovala…Chvíli byla v pořádku, začala jsem doufat, že je to všechno za námi. Když byly malé tři měsíce, poprosila mě, abych ji na chvilku pohlídala, přišla za 3 měsíce…v děsném stavu.
Od té doby ji vychovávám já a bojím se. Bojím se, že to nezvládnu, že umřu moc brzo nebo onemocním, bojím se, že bude mámu hledat, že ji uvidí na ulici, že začne taky brát, bojím se, co řeknu vnučce, až se zeptá na mámu. Bojím se, že dcera jednou přijde a vezme mi ji. Bojím se, když v noci zazvoní telefon. Pořád se bojím…“

(červenec 2016)

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *